Signály těla nám hlásí, že máme prázdný žaludek, plný močový měchýř nebo že naše krční páteř je po včerejším dni prosezeném před počítačem dost přetížená. Přináší ale také informace o tom, že nás někdo právě hluboce urazil, zradil či potěšil. S emocemi se totiž pojí také fyzická reakce těla. Zrychlený tep, sevřený žaludek, motýli v břiše, velká úleva a další projevy emocí provází naše emoční naladění vždy. Pokud těmto vnitřním signálům nevěnujeme pozornost, potlačujeme fyzické projevy emocí i samotné emoce, přestává je mozek postupně vnímat a vyhodnocovat.
Pokud tělu nevěnujeme žádnou fyzickou ani psychickou pozornost, může dojít k odpojení od těla natolik, že přestaneme vnímat sami sebe, což vede k rozvoji psychických onemocnění, např. schizofrenii. Na schopnost vnímat své tělo má jistý vliv také fyzický kontakt s matkou v raném dětství, kdy si člověk osvojuje základy doteku a intimity s blízkou osobou tak, aby uměl vytvořit nepodmíněný intimní vztah sám se sebou a svým tělem.
V dnešní době není schopnost interocepce čili vnímání těla zevnitř a vnímání vlastních emocí příliš rozšířena z několika důvodů. Jedním je fakt, že receptory reagující na vnější podněty přenáší impulsy daleko rychleji než receptory podávající informace zevnitř těla. Nebezpečí (například v podobě bolesti) se totiž většinou nachází venku a je potřeba na něj reagovat rychleji než na škrundání v žaludku. Dalším faktorem ovlivňujícím naše interocepční schopnosti je přemíra těchto vnějším podnětů a společností preferovaná důležitost těchto podnětů před důležitostí emocí a vnitřních počitků.
Od dětství jsme vedeni k potlačování emocí, zejména těch, které provází společností neakceptované fyzické projevy. Typicky vzteku, bolesti nebo smutku. Tělo, jeho fyzické projevy a vztah k sobě jsou upozaďovány před vnějším vzhledem a vnějším projevem osobnosti vůči druhým, kteréžto hodnoty jsou ve společnosti více ceněny. Ke slovu se většinou tělo dostane teprve skrze bolest, vyčerpání, nemoc či jiné extrémní situace, v kterých mu teprve věnujeme pozornost.
Pokud se se svým tělem propojíme více, stane se více citlivé, získáme schopnost pojmenovat své emoce a snáze se s nimi naučíme pracovat tak, aby nás neovládaly. Protože je zachytíme a zpracujeme už v jemném náznaku a ne až když mají sílu hurikánu a jsou nezastavitelné. Stejně tak pak snadněji a rychleji rozpoznáme emoce u druhých a můžeme různými způsoby předcházet tomu, aby ovlivňovaly naši pohodu.
Abychom dokázali zlepšit vnímání vlastního těla, potřebujeme především čas, přesvědčení o důležitosti tohoto cvičení a z toho vyplývající pozornost. Dále nám pro začátek stačí už jen klidný prostor, podložka, maska na oči a případně opěrka hlavy, abychom dokázali přejít z vnějších podnětů dovnitř těla. Po čase, kdy si schopnost vnímat tělo osvojíme více, se potřeba klidného prostoru sníží a budeme se schopni soustředit na své tělo maximálně i v náročnějším prostředí.
Začínáme vleže na zádech na podložce, se zavřenýma či zakrytýma očima. Soustředíme svou pozornost postupně do jednotlivých prstů na jedné ruce. Snažíme se uvědomit, co v prstu máme za tkáně, jak jimi proudí krev a lymfa, jak jsou uložené jednotlivé kosti a podobně. Jsme celou svou pozorností v jednom prstu ruky. Nespěcháme. Procházíme další části těla a zkoumáme, zda vnímáme vevnitř nějaké pohyby, bolest, napětí, uvolněnost apod. Nehodnotíme, pouze provádíme průzkum.
Jindy se můžeme soustředit na svůj dech. Jakou cestou jde vzduch do našich plic, kudy prochází, jakou rychlostí, jakou má teplotu, kolik ho je. Co vše je v pohybu při dechu. Můžeme také zkusit vnímat tlukot vlastního srdce. Nejlépe jej vnímáme po fyzickém výkonu, kdy nám tepe ve spáncích. Vnímat jej však lze i v tichém prostředí, když to budeme nějaký čas trénovat.
Interocepci můžeme s úspěchem využít i v momentě, kdy potřebujeme rychle usnout. Soustředíme se na jednotlivé části těla, které postupně zbavujeme napětí a vědomě uvolňujeme svaly. Toto uvolnění pak naznačí mozku, že je tělo připravené ke spánku a on může přejít do spánkové frekvence.
V případě, že se nám podaří "dostat se do těla", začneme vnímat lépe i svět okolo sebe, zvýší se naše citlivost a budeme schopni dříve rozpoznat, kde jsou naše hranice, ať už fyzické či emoční. Je vhodné se čas od času přes den zastavit a "proskenovat" tělo. Mnohdy zjistíme, že je čas jít na toaletu, protáhnout si záda, nechat oči odpočinout či zajít na chvilku na vzduch. Když své tělo opečujeme malými dávkami této pozornosti několikrát denně, nebude mít potřebu nás na sebe upozorňovat velkými signály bolesti, vyčerpání nebo necitlivosti.
