Nemluví, nerozumí, nechce jíst, málo spí, utíká, má problémy s pozorností, neustále se vzteká, u ničeho nevydrží, má potíže se sebeobsluhou, je agresivní. Toto jsou nejčastější problémy, kvůli kterým rodiče, pediatři či učitelky ve školce nasměrují dítě k odborníkům v podobě klinického psychologa, neurologa, klinického logopeda a dalších.
Mnohdy si odtud pak odnášejí zprávy obsahující výrazy jako autismus, vývojová dysfázie, opožděný vývoj řeči, ADHD, hypercitlivost, porucha pozornosti a další nálepky. Po prvotním šoku a v podstatě i úlevě, že chování dítěte není výsledek jejich selhání ve výchově, nastává fáze vyrovnávání se se situací a následně si rodiče začnou klást otázky. Co s tím? Bude to tak napořád? Jak dítěti pomoci, abychom mohli doma fungovat? Co můžeme dělat, abychom dítě podpořili?
Jako máma dvou atypických draků, která oběhla kolečko odborníků dvakrát (přičemž s mnohými se vídáme nadále), jsem došla k závěru, že nemůžu čekat na stanovování diagnóz a sporadické rady, co můžeme dělat doma. Začala jsem sama aktivně zjišťovat informace a vyhledávat vyhlášené odborníky předávající kromě diagnózy také informace o vhodných terapiích a jak to celé funguje - proč se dítě chová tak, jak se chová, a jakými způsoby s tím pracovat. Procházíme v různých intervalech logopedii, fyzioterapii, ergoterapii, neurovývojovou terapii a senzorickou integraci.
Zejména tři poslední obory mi otevírají úplně nový pohled na to, jakým způsobem se vyvíjí a funguje lidské tělo. Mozek podněty zachytí, zpracuje a vyhodnotí na základě smyslů a to nejen obvyklých pěti. Kromě zraku, sluchu, chuti, čichu a hmatu jsou zde ještě další smysly:
- propriorecepce (uvědomění těla, kde zrovna která jeho část je, a jakou sílu a kterým směrem má použít, v podstatě orientace v prostoru),
- interocepce (vnímání těla zevnitř - vnímání fyziologických potřeb jako hlad či potřeba jít na toaletu, vnímání vlastních emocí a pocitů a s tím související vnímání těchto emocí a pocitů u druhých)
- vestibulární systém (pohyb, rovnováha).
Problémy nastávají v momentě kdy senzory jednotlivých smyslů nejsou vyvážené a mozek podněty buď nezachytí, nezpracuje nebo je nesprávně vyhodnotí. V momentě, kdy jeden smysl nefunguje správně (má sníženou nebo zvýšenou citlivost), odráží se to na ostatních smyslových systémech (typickým příkladem bývají zostřené ostatní smysly nevidomých).
Senzory jednotlivých smyslů mohou být buď více citlivé nebo méně citlivé a podle toho pak reagujeme na jednotlivé podněty. Je to jako senzory u auta při parkování, kdy při poruše buď pípají metr od překážky, nebo naopak až při nárazu.
Pokud máme senzory málo citlivé, vyhledáváme silnější podněty. Když hůř vidíme, vyhledáváme knihy s většími písmeny. U dětí to může být například neustálé běhání a skákání, což jsou silné podněty aktivující jejich vestibulární a propriorecepční systém. Naopak zvýšená citlivost senzorů jednotlivých smyslů může vést k odmítání podnětů aktivující tento smysl. Například dítě s citlivými hmatovými senzory se může vyhýbat kontaktu s oblečením - nechce se oblékat. Tyto nedostatky smyslového vnímání lze snižovat a případně kompenzovat tak, aby nám nebránily fungovat v každodenním životě.
Je nanejvýš vhodné spolupracovat s odborníky, kteří vědí, na co se při sledování dítěte zaměřit, co vyhodnotit a doporučit. Návštěvy u nich jsou však časově omezené na krátký úsek dne a také nemusí být dostupné pro všechny rodiče, ať už kvůli finanční náročnosti, vzdálenosti či dosud nízkému počtu takových odborníků. Proto je možné zaměřit se na chování dítěte v různých běžných situacích doma a zjišťovat, na co a jak reagují. Jelikož se dětský (a podle nejnovějších poznatků vědy i dospělý) mozek neustále vyvíjí a mohou se tvořit nová nervová spojení, je možné pomocí různých technik citlivost jednotlivých smyslů postupně upravovat.
Tyto jednoduché techniky, cvičení a aktivity vedoucí k eliminaci problémů v každodenním životě budu z pohledu sečtělé mámy dvou malých dětí s neurovývojovými poruchami rozebírat v dalších článcích.
